Spirituály a gospely

Duchovní zpěvy amerického černošského obyvatelstva mají své kořeny v jižní části USA, odkud se po zrušení otroctví v roce 1865 rozšířily také do severních států americké unie a odtud posléze hlavně prostřednictvím studentských sborů do Anglie a celé Evropy. Reprezentují původně mimoliturgický duchovní zpěv černošských komunit. Dříve jednohlasé zpěvy, u nichž dominující melodii interpreti podporovali rytmickým tleskáním a dupáním, nalézaly své místo v závěru bohoslužebných shromáždění. Nikdy se nejednalo o interpretačně fixované útvary, nýbrž jejich autentická interpretace vždy vyžadovala na pevném rytmicko-metrickém půdorysu uplatňování improvizačního dotváření těchto zpěvů. K tomuto způsobu interpretační praxe neodmyslitelně náleželo i zdobení melodických linií, tedy něco na způsob ornamentické praxe západoevropské hudební kultury. V důsledku takového zdobení docházelo často ke vzniku celých heterofonních ploch a mikrointervalických intonací. K provozovací praxi těchto zpěvů bezesporu náležely též pohybové prvky jako tanec a rytmické pohupování těl zúčastněných. Právě společný zpěv spirituálů náležel k základní charakteristice tohoto žánru. Kromě černošských spirituálů (black spirituals) hovoříme též o spirituálech bělošských, které vznikaly v USA pod vlivem importované kultury anglosaských přistěhovalců a jež kromě náboženského obsahu a kolektivního rázu interpretace nemají s černými spirituály mnoho společného.

Od konce 19. století dochází k adaptacím spirituálových melodií podle zásad západoevropské artificiální hudby. Vznikají komorní aranžmá s klavírem, orchestrální úpravy a dnes patrně nejrozšířenější sborová aranžmá, uplatňující část o v souladu s responsoriálním charakterem spirituálů (střídání sólisty se sborem) kombinaci sóla a čtyřhlasého sboru. Nepochybně právě takovéto umělecké úpravy spirituálů přispěly k jejich celosvětovému rozšíření a oblíbenosti.

Na konci 19. století dochází v prostředí černošských univerzit k systematickému sběru spirituálových melodií, která je jistou analogií s obdobným systematickým sběrem lidových písní, jemuž se ve stejné době věnoval na Moravě Leoš Janáček. Podobně jako pro něj znamenaly i pro řadu amerických či v USA působících skladatelů lidové písně, za něž je třeba považovat také spirituály, výraznou inspiraci pro vlastní kompoziční tvorbu (vzpomeňme jen na americké období Antonína Dvořáka a jeho melodickou spirituálovou inspiraci v Largu Novosvětské symfonie). Z dalších desetiletí této sběratelské činnosti se dochovala bohatá sbírka v knihovně amerického Kongresu. V průběhu dvacátého století se pak řada spirituálových melodií stala tzv. jazzovými standardy, které ke svým improvizacím využívají zvláště soubory tradičního jazzu (takovým typickým standardem je např. spirituál "When the Saints Go Marchin´ In", známý u nás jako "Když svatí pochodují").

Davisonova dobře znějící, zvukově barevná a harmonicky bohatá aranžmá, poskytující hudebníkům dostatečný prostor pro improvizační uplatnění, představují v českých podmínkách naprosto ojedinělý interpretační podnět. Je jistě zajímavé, jak Davison řeší transformaci původně responsoriálních zpěvů, u nichž původně sborové odpovědi svěřuje nástrojovému vyjádření. Podobně na těchto úpravách zaujme jejich stavební promyšlenost, kombinující vokální partie se sugestivně řešenými instrumentálními mezihrami. Tím nejdůležitějším realizačním přínosem Davisonova souboru je však právě zpěvákova osobnost a jeho hlasové kvality. 

 

Fotografie programu >>

Kritiky programu >>


<< předchozí